Sedm let v gastro blázinci. Moje práce kulinární redaktorky není jen o proseccu

Většinu času spíš trávím snahou vysvětlit fotografovi, že nemůže jedno jídlo aranžovat dvě hodiny – jinak z něj ve finále zbude jen studená, nevábná hrouda. Za ty roky už přesně vím, v kterém pražském nonstopu sehnat čerstvý koriandr, když ho někdo omylem vyhodí do koše. A taky to, že nejlepší nápady na recepty vznikají kolem třetí ráno, kdy se mi zdá o mluvících avokádech. 

Permanentní boj s časem, gravitací a hladem

Když v našem studiu pořádáme kurzy vaření, moje redaktorská profese se okamžitě mění v krotitelku amatérských šéfkuchařů. Ti se totiž po dvou skleničkách vína až nápadně často pokoušejí o divoké flambování a jiné kousky na hranici požární bezpečnosti. Kromě toho už roky úspěšně předstírám, že naprosto přesně vím, jaký je rozdíl mezi macerováním a marinováním. Tajně přitom doufám, že když to v receptu omylem prohodím, nikdo si ničeho nevšimne. 

Rodina, která vás nesoudí za studené párky

Přesto všechno bych tenhle gastronomický blázinec za nic na světě nevyměnila. Za těch sedm let se z mých kolegů stala druhá rodina. Rodina, která mě nesoudí, ani když k obědu tlačím studené párky z papíru, protože jsme zrovna dofotili luxusní pětichodové menu, na které se z produkčních důvodů smí jen koukat. 

Život na naší kulinární planetě je rychlý, občas nebezpečně horký, ale hlavně neskutečně voňavý a zábavný. Tedy pokud mě zrovna nečeká sepisování padesáti nových způsobů, jak zpracovat cuketu. To pak mívám okamžitou chuť vyměnit zástěru za permanentku do nejbližšího fitka. 

Co myslíte, není to nakonec opravdu práce snů?